část 1
Chtěla jsem vůbec ten prstýnek nyní, nebo tenkrát? Vlastně, ano i ne! Proč, to Vám zkusím nějak srozumitelně popsat. Myslím si však, že každá žena někde v hloubi duše doufá, že jednou prstýnek dostane na děsně romantickém místě, v tu pravou chvíli, řekne AnO a bude tou nejšťastnější ženou na světě.
A proč nyní nebo tenkrát? Musím se vrátit na chvíli zpět, do mé minulosti a trochu Vám zamotám hlavu, možná vlastně i sobě. V létě 2009 mi táhlo na 25 let. Již 3 roky jsem chodila s úžasným chlapem, tenkrát ještě 21letým kloučkem, kterého jsem poznala na stanovačce, přes jednoho z mých dobrých kamarádů. Ve svých čerstvých 22 letech (Vojtovi bylo 18 let), ve dvou labutích, jak jsem tomu tenkrát říkala, jsem byla mladá, připadala jsem si cool a seznamování mi šlo velmi rychle.
Stanování na pár letních dní na Máchově jezeře mi přišlo jako super nápad. V té době jsem měla hlavu plnou rokenrolu, hledání nové práce, pár neúspěšných randění a na další jsem neměla náladu ani kapacitu. Chtěla jsem se prostě bavit, smát se s kamarády a kamarádkami, vymýšlet hlouposti. Když však s několika dalšími kamarády na stanovačku dorazil on, po dvou dnech jsem měnila názor, byla jsem tak říkajíc mimo. V hlavě mi prostě přeskočilo. Hned jsem se zamilovala. Protože to byl mladý kluk, hlavou se mi honilo, kdo by chtěl o 4 roky starší holku, držela jsem se stranou a v podstatě nic nezkoušela. Po jednom připitém večeru, kdy pár opilých šťastlivců, vč. mě a Vojty, zůstali vzhůru a řádili do rána, jsem věděla, že sympatie je oboustranná. Do dnes vzpomínám a mám v čerstvé paměti moment, kdy jsme se poprvé dotkli. Tento moment krmí mé krásné vzpomínky už po dobu 14 let a mám pocit, jako by to bylo včera. Když ostatní na pár minut odběhli, srdce mi bušilo o sto šest. Chtěla jsem ho mít blízko sebe a políbit ho. Podařilo se! Byla jsem neskutečně šťastná, živá a chtěla víc. Zůstali jsme vzhůru do rána, povídali si, a protože jsem se bála ranní střízlivé reakce, nechtěla jsem ho pustit ani do jeho vlastního stanu. Znáte to, ty reakce kluků, kdy pak dělají, že se vlastně nic nestalo a vy tak nějak zklamaně couvnete a jak se říká ostrouháte. Když jsme druhý den byli stále pospolu, řešil, jestli mi má vůbec takto mladý co nabídnout. Jediné, co jsem věděla, že to chci zkusit, a tak mu řekla, že pokud i on chce vyzkoušet vztah se starší holkou, buďme spolu a uvidíme. Bylo to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla říct, a zpětně si uvědomuji, že jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Uplynulo pár měsíců, let a my stále byli spolu, zamilovaní, bylo to až k neuvěření. Přišly však i problémy, se kterými jsme úspěšně i méně úspěšně bojovali. Ten největší na nás však ještě čekal. K tomu se však dostanu až někdy jindy. Je to snůška událostí, představ, chyb a věřím, že každý z nás je v nějaké podobě udělá a v některých se i vy sami později najdete.
Teď však zpátky k létu 2015 a mojí oslavě 25. narozenin. Čekala jsem čokoládu a malou kytičku, gerberu. Kdo mě dobře zná, ví, že miluji gerbery. Z nějakého mého osobního přesvědčení růži nemusím. Růže na většinu lidí působí smysluplně díky jejímu tvaru, láskyplně díky její červené až rudé barvě a dává věcem jakousi eleganci. Já jsem však jedna z lidí, co v ní vidí skrytou neupřímnost. Krásné zbarvení a elegance, co se představuje jako kamarádka, ale ukrývá ostrou a bolavou část, trny. Když Vojta tenkrát přišel s krásnou kyticí gerber, byla jsem nadšená. On mě zná, ví, co mám ráda, a proto ho tak miluji. Netušila jsem však, že přinesl i něco dalšího, malou krabičku ve tvaru růže. Každý asi tuší, co v té krabičce bylo. Ano, prstýnek. V tu chvíli, když vytáhl krabičku a aniž by stihnul cokoliv říct mi v hlavě proběhlo: ,,Proboha, ještě ne, stále studuje, mám jen malý byt. Růže? Proč krabička s růží?“. Začal se ve mě spouštět můj sebedestrukční a sebeobranný mechanismus, který mám pochytaný z domu po dlouhá léta. Asi jsem musela vypadat vyděšeně, zmateně a nepřesvědčivě. Když začal celou situaci uvádět na pravou míru, ulevilo se mi. Vysvětlil mi, že toto není zásnubní prstýnek, ale dárek narozeninám, který vybral se svojí sestrou jako vhodný dárek k mému čtvrt století, a že bohužel jinou krabičku, než tuto červenou růži neměli a bylo mu blbé mi dárek dát bez ní. Krabička ve tvaru růže byla ihned odpuštěna.
Po jisté úlevě a radosti ale přišlo zklamání a ustavičné přemýšlení o tom, proč vlastně ne. Proč my ženy vždycky chceme to, co mít nemůžeme? Nebo nedostaneme? Netuším, ale někdy je to dost na hlavu. Po několika uběhlých měsících jsem vlastně zjistila, že chci a nevidím jediný důvod, proč ne. Byla to láska jako trám a věděla jsem, že Vojta je člověk, se kterým bych byla šťastná napříč toho, co nás potká. Proč se ale my lidé bojíme a v moment, který bychom si mohli užít, hledáme podtext a vše zkazíme? Nevím, za mě ale mohu říct, že jsem ženská, mám tendenci myslet dopředu, předvídat, a že mě moje ego s ješitností někdy svede tam, kam úplně nechci. Nyní, když se na to zpětně koukám, ťukám si na hlavu. Když však žádost o ruku nepřišla ani po dalších 3 letech vztahu, problémech i usmiřování, přišla jsem o naději. Jeho láska bohužel nepřekonala vše, co jsem způsobila, a myslela, že láska překonat dokáže. Vždyť láska hory přenáší. Bohužel ne v našem případě. Někdy jsou naše problémy tak velké, že není cesty zpět. Vydali jsme se tak rozdílnými cestami. I přesto, jak moc jsem si byla jistá, že jsem ta pravá pro něj a on ten pravý pro mě. I dnes mi to občas naskočí v hlavě, ale je to jen idea, kterou jsem si v hlavě vytvořila. Po této zkušenosti jsem na lásku téměř zanevřela, našla si pár nekvalitních vztahů, prošla bujarým rozchodem s cizincem ale i pěkným rozchodem v přátelském duchu. Dalo by se říct, že jsem plácala vztah vztahem. Pak mi do cesty životem přišel Jakub, ten chytrolín a trochu Ferda Mravenec. Bylo to v době, kdy jsem po přátelském rozchodu s velmi milým afgánským protějškem uvěřila, že bych snad ještě v životě mohla mít někoho ráda.
Při prvním setkání s Jakubem mi v hlavě naskočilo: ,,Ano, toho chci!“. Nevím, kde se to tenkrát ve mě vzalo. Vešel do mého hotelového pokoje a prostě to v té hlavě bylo. Věděla jsem, že budu bojovat, neudělám chybu a nevzdám to. A co jsem si řekla, tak jsem i udělala. Odpouštění mi moc nejde, hlavně to, kde mám odpustit sobě, takže někdy to byl vnitřní boj od A až do Z. V Jakubovi jsem viděla sebe za doby Vojty. Krásně mi zrcadlil mé chování, přístup ke vztahu, nejistotu. No představte si, snažím se, běhám a lítám sem a tam Hong Kong-Dubaj, měním všechny lety, abychom se mohli vidět, vymýšlím narozeninové dárky, snažím se tvořit vzpomínky, prostě dělám vše pro to, abych si dokázala, že to zvládneme a on to má tak říkajíc na salámu. V tu chvíli mi bylo smutno z obojího. Jednak jsem si uvědomila, jak moc jsem ublížila Vojtovi a taky jak moc ta situace teď ubližuje mě. Padlo i několikrát slovo rozchod, vztah na dálku nemá cenu, ty jsi v Dubaji a já v Hong Kongu. Když padla slova typu: ,,Budeš dobrá manželka i matka, ale já tě asi nemiluji.“, bylo mi z toho do breku. Pamatuji si přesně, kde jsem v tu chvíli byla a co jsem dělala. Seděla jsem na střeše budovy Emirates univerzity v Dubaji, a dělala rekvalifikační kurz na létání v A380 a Boeingu 777. Vedle mě seděli moji kamarádi Nathan a Lucia, a jen mlčky na mě hleděli. Z přednášek jsem pak odcházela na záchod, abych mohla Jakubovi odepsat a dostát svému slibu, nevzdat to i když někde vzadu na mně vše křičelo: ,,Sekni s tím!“ Ať si ti chlapi trhnou nohou, říkala jsem si. Byla jsem opět zraněná, bolavá a víra, že někdy budu ještě milována jako kdysi, anebo že někdo moji snahu a cit ocení, se ztrácela někde v mlze mého ublížení.
Jenže, teď jde o ty zásnuby, že? I přesto všechno jsme spolu zůstali. Možná věk, láska, rozum a společné cíle nás zavedli až do listopadu 2016. Naše zásnuby byly tak trochu vyprovokované. Věděla jsem, že to asi někdy přijde, ale nečekala jsem, že tak brzy. Moje narážky typu: ,,Jsem už stará, nemám nic jen práci, žádná rodina, svatba“ apod. přinesly vytoužené ovoce. Naše zásnuby probíhaly celkem v klidu, teda alespoň pro mě. V době zásnub jsem bydlela v Praze a Jakub v Bratislavě, kde dostal pracovní příležitost, kterou přijal. Dorazil jako vždycky na víkend, abychom nějaký ten čas spolu strávili. Týden byl dlouhý a náročný. Oba jsme pracovali, já dodělávala dálkově vysokou školu v Jihlavě, takže moc volného času nebylo. Upřímně si ani nepamatuji, co jsme dělali v pátek před zásnubami. Asi jsem šprtala statistku nebo další jiný oblíbený předmět, který mě děsně bavil. Když v sobotu ráno Jakub odešel na záchod, netušila jsem, že odchází lovit prstýnek do zimní bundy, která je pověšená v předsíni. Lenošsky jsem se jen otočila. Však bylo 7 hodin ráno, sobota, co blázní? Když se Jakub vrátil zpět do našeho pokoje, spala jsem jak dřevo. Jsem od přírody spáč a budit mě prostě nechceš. Jakub tedy ulehl zpět do postele i s prstýnkem ve své ruce. Když jsme se kolem 9. hodiny probrali, vypadal divně. Tak nějak jinak. Asi mu není dobře, říkala jsem si. Šla jsem si v klidu na toaletu, umýt zuby, taková ta ranní klasika. Po tomto kolečku jsem se ještě natáhla do postele. Ráda se po ránu trochu protahuji a u toho i pištím, blbý zlozvyk, děláte to taky? V tu chvíli se na mě podíval a vytáhl prstýnek. Trochu se klepal, chlapský stres je prostě sranda, a pak ze sebe vymáčkl tu krásnou větu: ,,Vezmeš si mě?“. Překvapená, šťastná ale i vyplašená jsem řekla: ,,AnO, vEZmU Si Tě.“ No a proč vypadal divně při mém odchodu na mé ranní kolečko se rychle vysvětlilo. Vzbudil se pár minut přede mnou a zjistil, že prstýnek, co držel v ruce je pryč. Jak usnul, vypadnul mu a nemohl ho najít. Naštěstí jsem odešla z pokoje, a tak měl dost času, aby prohrabal celou postel a našel ho. HURÁ!
Pak jsme začali šířit naši novinku. Přátelé a lidé kolem nás nám gratulovali a my začali vymýšlet, kdy bychom se mohli vzít. První termín padl na léto 2017. Proč ne, říkala jsem si. Finance jsme nějaké měli, žádné výdaje jsme neplánovali. Jenže tam někde nahoře se plánovalo úplně něco jiného. V únoru 2017 přišlo překvapení. Byla jsem těhotná. WOW. Najednou vše dávalo smysl. Na ruce mám prstýnek a čekám miminko. Bylo to až k neuvěření, že ve svých 33 letech budu mít miminko. Přicházel tedy první odklad. Syn se měl narodit v září 2017 a ve vysokém těhotenství, s opravdu velkým břichem se vdávat nebudu. To by mě tam snad vezli na kárce? Oslavy bych si s velkým břichem a v teple asi moc neužila. Když se syn narodil, tak jsme téma svatby znovu otevřeli. Finanční výdaje na novorozence nejsou malé, do toho kojení a všechny ty věci kolem mateřství mě od svatby odrazovaly. Vše bylo nové, učila jsem se sladit svůj život bez režimu s tímto malým človíčkem, hormony jely na plné obrátky a do toho plánovat svatbu? Léto 2018 tedy nepřichází v úvahu.
Když přišla zima 2018, říkali jsme si, že už bychom teda asi měli. Rodina to tak nějak čekala, kamarádi také a v létě 2019 už budou Oliverovi téměř 2 roky, takže by to mohlo být lepší. Jenže přišlo druhé těhotenství. Mé druhé těhotenství jsem zjistila už v prosinci 2018, před Vánocemi, a společně s tím jsem plánování svatby a jakékoliv další konverzace kolem ní zastavila. Bylo mi dost zle, což jsem v prvním těhotenství nezažívala. Stále jsem byla nemocná. My míníme, ale čas mění a přináší nám další a další věci, se kterými někdy úplně nepočítáme. Když jsem šla na běžnou kontrolu miminka v únoru 2019 byla jsem ve 3. měsíci těhotenství a těšila se na první screening. Měla jsem své klasické motání hlavy, bylo mi zle od žaludku. Při ulehnutí na lůžko u doktora se něco ve mně sevřelo. Ani nevím proč, jako by moje hlava něco tušila, podvědomí pracovalo. Když mi doktorka dlouho koukala na můj pupek, nic neříkala a pak přišel hluboký nádech, bylo mi jasné, že je něco zle. Hltala jsem pohledem každý pohyb jejich úst. Pak to přišlo: ,,Miminko bohužel zemřelo, je mi to moc líto, ale nebije mu srdíčko. Zřejmě jste prodělala tzv. zamlklý potrat.“ Šok, lítost, zklamání, slzy, zmatenost, nespravedlnost. Toto vše tam bylo. Ale o tom až někdy v mém dalším článku. Teď popíšu jen průlet situací. Skončila jsem v Trutnovské nemocnici na gynekologickém oddělení a šla na přerušení těhotenství. Po kyretáži jsem odjela zpět do Bratislavy. Týden na to jsem skončila v Bratislavské nemocnici v Ružinově s kompletním zánětem dělohy, na dvojfázových antibiotikách, s velkými bolestmi a krvácením. Moje tělo se prostě nemínilo těhotenství vzdát. Moje hlava jela na plné obrátky a já nechápala proč. Když za mnou, tenkrát ještě snoubenec, Jakub chodil do nemocnice, viděla jsem, jaký má strach. Vždyť jsem měla komplikace, které ženy mívají v případech 1:1000. Toto uvědomění však vedlo k jedinému, a to k rychlejšímu jednání, ohledně naší svatby. I když doktoři a sestřičky byli moc hodní, Jakub manželem nebyl, a tak sdílení informací bylo opatrnější. A kdyby přišlo k nejhoršímu o ničem by rozhodovat nemohl. Týden na lůžku v relativním klidu mě donutil, abych se na svatbu začala koukat i trochu pragmatičtěji. Neustále jsem se jen vymlouvala, proč to nejde. Strach z minulosti mě přerostl tak, že jsem se nedokázala otevřít. Miminko se mělo narodit v srpnu 2019. Rozhodli jsme se, že místo miminka se tedy vezmeme a oslavíme ten náš boj, lásku, či ať už tomu říkáme jakkoliv.
V úNoRu 2019 veškeré plánování VYPUKLO!
Comments